neděle 7. listopadu 2021

Moje první stovka - jednou a dost?

 

Tak moc jsem si přála už být v cíli. Na posledním km nás doprovodil Dušan a vůbec jsem se nestyděla před ním chodit, šetřila jsem si běh na poslední metry, přeci tím cílem neprojdu, ale hrdě proběhnu ne? 😃 a jupíí je to tady konec nebo vlastně začátek, něco nového dalšího?????....tak těmi slovy končil můj zápisek k prvnímu maratonu v Lužických horách, který se pro mě konal v srpnu 2018.


Od té doby již uplynuly více jak tři roky. V listopadu 2018 jsem pak dokonce absolvovala své první "ultra" a to "kratší" trasu Loučení v okolí Ústí nad Labem. To bylo cca 53 km a převýšení asi 2000 m. To si takhle večer zajdete na párty, dáte pár drinků, spíte tak 5 h a ráno se s přítelem rozhodnete, že tedy jo a že když tedy jet z Prahy až do Ústí, tak né kvůli nějakým 25 km a méně, ale aspoň těch "pade". A docela dobře to dopadlo, došli jsme, v čase něco málo přes 11 h. Celou tu dobu co běhám, vlastně celou tu dobu, co jsem s mým Pavlem 😃 si říkám, jak dál s tím během, zrychlovat, prodlužovat, raději chodit.....Zrychlovat se úplně nedaří, protože se věnuji také jiným sportům, tak se spíše snažím si dávat delší a delší cíle v běhání. V roce 2019 to byl krásný Čertovský Ultratrail https://www.certovskej-ultratrail.cz/ se svými krásnými 66,6 km. 


Na všech mých "poprvé" jsem vždy měla svého, dříve přítele, dnes už manžela Pavla. Jemu a své "střelecké" povaze vděčím za to, že jsem doběhla až tam, kam v sobotu večer 16.10. 2021 😀

Mami, vždyť jsi říkala, že nikdy nebudeš závodit, jen běhat tak pro radost a né závodit. Mami vždyť jsi říkala, že maraton to ne, že to už je opravdu moc, mami já tě nechápu, proč takhle běháš, když tě pak tohle bolí a takhle si stěžuješ. Toto a ještě více mi připomněla má dcera při doběhu do cíle mé první stovky. Tou byl Pražský Kelt 2021. Pražský Kelt102 km. Na podzim 2020 jsem si trasu zkusila projít a proběhnout s Pavlem, ale na asi 52 km v Prokopském údolí jsem to musela vzdát, nenašla jsem dost fyzických ani psychických sil, Nechápala jsem, jak se někomu může líbit běhat v noci, když není co vidět. Maximálně bezdomovce na lavičkách a světla města, který na mě nějak extra nepůsobí, pokud neosvětlují nějakou pěknou stavbu. 

Pro někoho doba "covidová" byla dobou lenivění, pro mě a Pavla spíše naopak, snažili jsme se "zabavit" běháním a chozením po nových místech třeba při Horobraní /sbírání vrcholů, kopců/ Máme rádi výlety, kde střídáme chůzi s během a spíše si ten den běhu užíváme volnějším tempem. Jsme rádi, že toho zvládneme uběhnout nebo ujít více, protože tak toho i více stihneme poznat  😀 Letos se nám dařilo nachodit a uběhnout více km. Spíše tedy mně, u Pavla je to normální :😂 Pořád jsem jsem v hlavě měla toho červíka, hranici 100 km. V červenci jsem s Pavlem a přáteli zvládla částečně ujít a více odchodit 80 km ve stopách Krakonošovo stovky a pak jsem v srpnu úspěšně dokončila závod 10L700, etapu dlouhou cca 63 km po krásných Lužických horách. I pořadatele jsem překvapila tím, že jsem dokončila, dokonce ještě za světla 😀 


Tyto dva letošní, pro mě úspěchy, mi dodávaly odvahu postavit se na start mé první stovky. Věděla jsem, že to bude bolet, věděla jsem, že se mi nebude líbit tma, nevěděla jsem, co se bude dít po 80ti km, znala jsem docela dobře trasu. To je někdy výhoda, někdy nevýhoda. Pro mě bylo dobré mít jako první stovku závod, který byl v Praze, po místech, která většinou dobře znám a tak trochu vím, co čekat.

No člověk míní pán Bůh mění 😀 V pátek, v den startu jsem si vzala dovču s tím, že se přes den prospím. Bláhové. Ani náhodou, přes den, pokud nejsem nemocná, spát nedokáži. Takže jen "klidový režim" a v deset večer s Pavlem a více jak dalšími 100 závodníky start ze školy v Kunraticích. Na prvních km se nám dařilo držet plán 7 min na km, později 10-12. To bylo pořád dobré, abychom stihli 100 km za 22-24 h. Tentokrát mi tma tak nevadila, byl vidět měsíc a hvězdy a zvláště krásný byl při pohledu od Hostivařské přehrady. Co mě překvapilo, bylo to, že jsem pořád měla hlad 😋Tělo na takové ponocování není zvyklé a tak chtělo asi to, co dostává normálně přes den :-) Vidina další a další občerstovačky mě hnala dál a dál. Sám zkušený Pavel se divil mému hladu, on to tak prostě nemá. Kilometry ubíhaly docela rychle, ale na asi 25 km jsme začali víc a víc zpomalovat. Byli jsme rádi za tempo okolo 12min/km. Nálada ale stále dobrá, zvláště po návštěvě občerstovačky. I tak jsem raději občas doplnila svou tyčinkou nebo gelem. Na dlouhých schodech vedoucích k Hubáčkovo vodojemu na Děvíně jsme ještě byli za tmy, což bylo dobré znamení, že nám to jde rychleji než před rokem. U jezírka v Prokopáku již začalo svítat a někde nad ním jsme se již kochali nádherně barevnou podzimní přírodou.

To člověku dodá tolik energie. No nevydržela až tak dlouho, asi jsem poznala takové to usínání za chůze, za běhu, kdy mě to najednou táhlo pořád doprava a doprava. Musela jsem si na chvíli sednout. To bylo asi někde přes 50 km. Už jsem se zas těšila na další občerstovačku a představa, že "musím" dát ještě jednou tolik km do cíle mě dost děsila. Pavel se mě snažil podporovat a odvádět řeč třeba někam jinam a oceňuji, že také dokázal odhadnout, kdy je lepší mlčet a nechat mě být 😀 Člověk zažívá při takovéto zátěži a zkoušce různé pocity. Třeba se mi naskytl pohled na krásnou modrou oblohu, barevné listí a v pozadí panelové sídliště a mě to prostě rozbrečelo. To jde prostě samo, nedá se to ovládnout, taková beznaděj, ale zároveň pocit štěstí 😀 Sil mi dál dodalo jídlo, toho bylo dost a pořadatele za něj musím pochválit a obdivuji lidi, kteří občerstvení s láskou obsluhovali. Dost mi také pomáhala hudba a četba ve sluchátkách. Když to šlo, snažila jsem se s Pavlem běžet i když to třeba bylo jen pár metrů. Někde na cca 65 km mě ale dost začal bolet pravý lýtkový sval a koleno. Skoro vůbec nešlo běžet a sotva jít z kopce. Po rovině to ušlo. To mi zrovna sil nedodávalo. Čím dal těžší i bylo se jít vyčůrat, my ženský to fakt nemáme jednoduché 😀 Jak jsem se zaradovala, když jsem v jednom lesíku v Modřanech narazila na Toiku a nemusela na "bobek" 😀 a pak jsem se také jednou musela převlékat vč. kalhot a to vám nepřeju balancovat s bolavými svaly na jedné noze. Dost se také hodila vazelína, kterou jsem často mazala vše možné 😀 Co vám budu povídat, za tou půlkou to spíš bylo trápení a dost chození. pořád se to ale dalo stíhat za 24 h. Pizza v Modřanech mi sice dodala trochu sil, ale krize byla velká a když mi v jednu chvíli Pavel řekl, že jídlo bude asi až za 5 km, tak jsem se normálně zas rozbrečela, protože jsem si představila další skoro hodinu tam. Asi abych to ukrátila, nasadila jsem takovou "turbo" chůzi až se Pavel divil 😀Na Točné, kde začínal takový náročný okruh nás trochu nakoplo pivko a od Závisti jsem si říkala musíš, musíš to dát, nevzdat už jen proto, abys ten pokus nemusela opakovat. 


To mě hnalo dál a věděla jsem, že když se nic vážného nepřihodí, tak to dokončím. Na Zbraslavi už začínala být tma a tady přišla krize na Pavla. Do cíle zbývalo necelých 20 km. No není možné, abychom krizi měli oba, tak jsem to v tu chvíli musela být já, kdo nás držel a povzbuzoval dál. Fotografa na vyhlídce kousek od Točné jsme už nestihli, ale Pavel si tam dal jakýsi ionťák, který ho pěkně nakopl. I já asi s vidinou blížícího se cíle jsem byla schopna posledních 10 km do cíle běžet a navíc se k nám ještě připojil Marek, se kterým se dobře povídalo. Asi tak 5 km od cíle, možná méně jsme běželi okolo Sapy, kde to strašně páchlo "chcankama" pardon, to se jinak napsat nedá 😀 a to byl další urychlovač směrem k cíli. V tu dobu už jsem si psala s moji dcerou Míšou, která mě přišla se svým klukem na poslední km podpořit a udávala jsem ji svou polohu. To bylo moc milé mít u sebe kromě svého úžasného manžela, také svou úžasnou dceru, u svého poprvé, první stovky, kterou jsme nakonec zaběhli za 23 h a 40 min. Zařekla jsem se, že poslední, že mám tzv. splněno, ale já budu k sobě i čtenářům upřímná, je tu takový červíček, někde vzadu, který hlodá a hlodá a ptá se: kdy zas? 😃






2 komentáře:

  1. :)... Presne tak.. je to jako kdyz ti po absolvovanem vyletu s booking.com pristane mail s nazvem.. "Tam kam vyrazite priste?"..:).
    Drzim palce, jste mila a inspitarivni dvojka.. a slusi vam to spolu!
    At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat