středa 5. září 2018

Po roce a půl běhání maraton? Tak jo :-)

Střelec?
....ohnivé znamení Střelce vyniká svým idealismem a upřímností. Jeho zrozenci se dívají do dálky za velkými ideály a jejich život bývá aktivní a dobrodružný. Udělají hodně pro to, aby se mohli věnovat tomu, čemu věří a co je baví. Důležitá je svoboda. Jsou upřímní a v každé situaci pravdomluvní, intriky jsou Střelcům cizí a občas je někdo může nařknout z nedostatku taktu. Touží po pravdě a poznání...........

Tohle na mě docela sedí, jinak bych se asi do tak náročného maratonu jako je 10Lužických sedmistovek, nepustila 😃
On je to vlastně Ultramaraton, kdy na běžce v sobotu čeká 66 a pak v neděli 43 km v nádherném prostředí Lužických hor. Nádherném, ale náročném terénu, spíše tedy náročném profilu, protože to není jen terén, ale občas i nějaká ta silnice. První den 6 vrcholů, druhý den 4. Takže těch 43 km s nastoupanými 1100 m není zadarmo. 
Jak mě to vůbec napadlo a napadlo to vůbec mě? 😃
S přítelem Pavlem běhám rok a půl a letos v květnu jsem se odvážila na svůj první půlmaraton v Karlových Varech. S výkonem jsem byla spokojená, ale jak a kam dále? Posouvat se v časech nebo zkusit něco delšího? Pavel mi dost věřil a nenápadně mi říkal o 10L700 https://www.10luzickychsedmistovek.cz/, že bych mohla zkusit ten maraton 😃😃😃, jsem se tomu smála, ale nicméně jsem si v červnu zkusila "dát" aspoň 30 km v Krčském lese v Praze. No podařilo se nám tam nastoupat "jen" asi 450 m. Čas ale nebyl špatný - 4 h 8 min. Zničená jsem byla dost, ale dalo mi to naději, že bych ten maraton už mohla dát. Vždyť je to navíc "jen" 13 km.
17. července jsem měla svátek a hádejte co mi Pavel nadělil? 😃 - správně startovné na maraton na 10L700. Už tedy nebylo cesty zpět a začali jsme trénovat. Bylo to složitější, museli jsme během dovolené😃 V Chorvatsku v Omiši to bylo super, ale museli jsme vybíhat brzy ráno, už třeba před sedmou, kdy děti ještě spaly. Bylo pak totiž moc horko. Párkrát to bylo po pláži a jednou jsme se krásně proběhli v horách nad Omišem ve stopách místního ultramaratonu - Dalmacia Ultratrail  http://dalmacijaultratrail.com/ Druhou část dovolené jsme "proběhali" u Lipna a k tomu všemu ještě s dětmi absolvovali různé pěší výlety. Příprava myslím dobrá.
V pátek 17. srpna jsme tedy vyrazili s dobrou náladou směr Sloup v Čechách, kde byl start závodu. Přijeli jsme pozdě, nestihli jsme "rozpravu", ale důležité je, že jsme se stihli pozdravit s přáteli a s některými dokonce popít v místní hospůdce. Pak jsme šli spát do našeho auta, které jsme upravili na spaní. Komfort to nebyl, ale stačilo to. Pavel vyrazil na svou 66 km dlouhou trasu spolu s ostatními, já si prohlídla místní přírodní krásy, později nasedla do auta a čekala na některých občerstovačkách na Pavla a další závodníky s foťákem, na Pavla s pivem😃.


 Byl to pěkný den, snažila jsem se šetřit síly na neděli, na můj "VELKÝ DEN" Vcelku dobře jsme se vyspali, v klidu najedli, popovídali s ostatními a v sedm ráno vystartovali. Ani jsem nebyla moc nervózní, měla jsem vedle Pavla, který se vzdal svých ambicí! na dobrý čas a doprovázel mě a brala jsem to jako takovou "delší, rychlejší procházku" 😃


Prvních 7 km bylo úplně v pohodě, cítila jsem se dobře a dokonce jsem ještě na začátku asi na 1,5 km v dálce viděla Radka Brunnera 😃, to ale bylo poprvé a naposledy během závodu, spatřila jsem ho až v cíli, když si šel pro pohár za první místo 😃


Asi na 15 km jsem se divila, kde že jsou ty kopce, trochu znervózněla, ale přišly :-) a né krátké a jednoduché. Bylo moc fajn, že většina trasy vedla ve stínu stromů, jinak bych asi umřela na prvním vrcholu Bouřný. Tam jsem poprvé v životě držela v ruce kleštičky, kterými jsem si musela označit kartičku, že jsem tam jako byla. 😃 Už pod tímhle vrcholem jsem trochu začala cítit, že se mi chvilkama nedělá dobře, nějaký asi nižší tlak. Tekutiny jsem doplňovala hodně a snažila se i něco sníst. Pod Velkým Bukem jsme se zdravili se závodníky, kteří už běželi dolu a v patách nám byla Vilma. Zas jsem cítila asi z toho horka nějaký divný tlak a podivně se mi sevřela hruď. Musela jsem si asi 100 m pod vrcholem sednout a hle....prý Střelec touží po pravdě a poznání - pravdivě jsem tedy poznala, jaké to je, se při náročném závodě "poblinkat" prostě to hodit 😃 Zrovna dolu běžel František a poskytl mi dva Enervity - díky moc ještě jednou, určitě mi pak pomohly. To byla teprve půlka závodu. Se divím, že jsem to tady nevzdala - prostě ten střelec Udělají hodně pro to, aby se mohli věnovat tomu, čemu věří. Pak dolu na jednu občerstvovačku a dál a dál, střídajíc běh s chůzí, přidávala se bolest v boku, nešlo to nějak vydýchat.....moc příjemné bylo ochlazení v altánu pod Klíčem, odkud jsme vyrazily po odporném, nekonečném asfaltu na Malý Buk, tady opravdu začaly ty myšlenky, že už to fakt nemá cenu, že stejně nestihneme časový limit, jestli to vůbec mám zapotřebí, proč jsem Pavla nepoznala, když ještě jezdil na kole, to bychom nezačali takhle běhat 😃 Nějak jsme se pak doplazili již terénem na Malý Buk, seběhli opět k altánu pod Klíč a vydali se na něj, naštěstí na mě cestou nahoru nepřišly nevolnosti a točení hlavy a kupodivu jsem chytla tzv. "druhý dech". Bohužel ale při pohledu na hodinky nám bylo jasné, že časový limit 7 h nemůžeme stihnout, Myslela jsem, že ten seběh bude v pohodě, ale byl moc terénní plný překážek a navíc poslední km vedly po slunci vyhřátém asfaltu, byla jsem schopna běžet v kuse tak max 100 m, musela jsem střídat běh s chůzí. Tak moc jsem si přála už být v cíli. Na posledním km nás doprovodil Dušan a vůbec jsem se nestyděla před ním chodit, šetřila jsem si běh na poslední metry, přeci tím cílem neprojdu, ale hrdě proběhnu ne? 😃 a jupíí je to tady konec nebo vlastně začátek něco nového dalšího?????....

V cíli ani při vyhlašování výsledků mi ještě pořád nic nedocházelo, přišlo to na mě až cestou domů v autě, kdy jsem si pouštěla svoji oblíbenou písničku a uvědomila si, že jsem to vlastně dala - maraton, 43 km. Chtělo se mi štěstím brečet. Vůbec nevadilo, že čas byl 7 h 14 min.
Děkuji mému příteli Pavlovi, že mě doprovodil, podpořil a byl mi nablízku. Děkuji pořadatelům za krásnou akci a byla jsem také moc potěšena gratulacemi od ostatních závodníků.
Že bych příští rok zkusila sobotní etapu?

Carpe diem a kdo si hraje, nezlobí



4 komentáře:

  1. Ha ha, ani nevíš, jak jsem ti byl na tom posledním kiláku vděčnej, že ho neběžíš! Byl jsem taky na kaši. :-) Ještě jednou gratuluju k ultrakrásnýmu prvnímu maratonu, rozhodně si umíš vybrat. :-)

    OdpovědětVymazat