středa 5. září 2018

Po roce a půl běhání maraton? Tak jo :-)

Střelec?
....ohnivé znamení Střelce vyniká svým idealismem a upřímností. Jeho zrozenci se dívají do dálky za velkými ideály a jejich život bývá aktivní a dobrodružný. Udělají hodně pro to, aby se mohli věnovat tomu, čemu věří a co je baví. Důležitá je svoboda. Jsou upřímní a v každé situaci pravdomluvní, intriky jsou Střelcům cizí a občas je někdo může nařknout z nedostatku taktu. Touží po pravdě a poznání...........

Tohle na mě docela sedí, jinak bych se asi do tak náročného maratonu jako je 10Lužických sedmistovek, nepustila 😃
On je to vlastně Ultramaraton, kdy na běžce v sobotu čeká 66 a pak v neděli 43 km v nádherném prostředí Lužických hor. Nádherném, ale náročném terénu, spíše tedy náročném profilu, protože to není jen terén, ale občas i nějaká ta silnice. První den 6 vrcholů, druhý den 4. Takže těch 43 km s nastoupanými 1100 m není zadarmo. 
Jak mě to vůbec napadlo a napadlo to vůbec mě? 😃
S přítelem Pavlem běhám rok a půl a letos v květnu jsem se odvážila na svůj první půlmaraton v Karlových Varech. S výkonem jsem byla spokojená, ale jak a kam dále? Posouvat se v časech nebo zkusit něco delšího? Pavel mi dost věřil a nenápadně mi říkal o 10L700 https://www.10luzickychsedmistovek.cz/, že bych mohla zkusit ten maraton 😃😃😃, jsem se tomu smála, ale nicméně jsem si v červnu zkusila "dát" aspoň 30 km v Krčském lese v Praze. No podařilo se nám tam nastoupat "jen" asi 450 m. Čas ale nebyl špatný - 4 h 8 min. Zničená jsem byla dost, ale dalo mi to naději, že bych ten maraton už mohla dát. Vždyť je to navíc "jen" 13 km.
17. července jsem měla svátek a hádejte co mi Pavel nadělil? 😃 - správně startovné na maraton na 10L700. Už tedy nebylo cesty zpět a začali jsme trénovat. Bylo to složitější, museli jsme během dovolené😃 V Chorvatsku v Omiši to bylo super, ale museli jsme vybíhat brzy ráno, už třeba před sedmou, kdy děti ještě spaly. Bylo pak totiž moc horko. Párkrát to bylo po pláži a jednou jsme se krásně proběhli v horách nad Omišem ve stopách místního ultramaratonu - Dalmacia Ultratrail  http://dalmacijaultratrail.com/ Druhou část dovolené jsme "proběhali" u Lipna a k tomu všemu ještě s dětmi absolvovali různé pěší výlety. Příprava myslím dobrá.
V pátek 17. srpna jsme tedy vyrazili s dobrou náladou směr Sloup v Čechách, kde byl start závodu. Přijeli jsme pozdě, nestihli jsme "rozpravu", ale důležité je, že jsme se stihli pozdravit s přáteli a s některými dokonce popít v místní hospůdce. Pak jsme šli spát do našeho auta, které jsme upravili na spaní. Komfort to nebyl, ale stačilo to. Pavel vyrazil na svou 66 km dlouhou trasu spolu s ostatními, já si prohlídla místní přírodní krásy, později nasedla do auta a čekala na některých občerstovačkách na Pavla a další závodníky s foťákem, na Pavla s pivem😃.


 Byl to pěkný den, snažila jsem se šetřit síly na neděli, na můj "VELKÝ DEN" Vcelku dobře jsme se vyspali, v klidu najedli, popovídali s ostatními a v sedm ráno vystartovali. Ani jsem nebyla moc nervózní, měla jsem vedle Pavla, který se vzdal svých ambicí! na dobrý čas a doprovázel mě a brala jsem to jako takovou "delší, rychlejší procházku" 😃


Prvních 7 km bylo úplně v pohodě, cítila jsem se dobře a dokonce jsem ještě na začátku asi na 1,5 km v dálce viděla Radka Brunnera 😃, to ale bylo poprvé a naposledy během závodu, spatřila jsem ho až v cíli, když si šel pro pohár za první místo 😃


Asi na 15 km jsem se divila, kde že jsou ty kopce, trochu znervózněla, ale přišly :-) a né krátké a jednoduché. Bylo moc fajn, že většina trasy vedla ve stínu stromů, jinak bych asi umřela na prvním vrcholu Bouřný. Tam jsem poprvé v životě držela v ruce kleštičky, kterými jsem si musela označit kartičku, že jsem tam jako byla. 😃 Už pod tímhle vrcholem jsem trochu začala cítit, že se mi chvilkama nedělá dobře, nějaký asi nižší tlak. Tekutiny jsem doplňovala hodně a snažila se i něco sníst. Pod Velkým Bukem jsme se zdravili se závodníky, kteří už běželi dolu a v patách nám byla Vilma. Zas jsem cítila asi z toho horka nějaký divný tlak a podivně se mi sevřela hruď. Musela jsem si asi 100 m pod vrcholem sednout a hle....prý Střelec touží po pravdě a poznání - pravdivě jsem tedy poznala, jaké to je, se při náročném závodě "poblinkat" prostě to hodit 😃 Zrovna dolu běžel František a poskytl mi dva Enervity - díky moc ještě jednou, určitě mi pak pomohly. To byla teprve půlka závodu. Se divím, že jsem to tady nevzdala - prostě ten střelec Udělají hodně pro to, aby se mohli věnovat tomu, čemu věří. Pak dolu na jednu občerstvovačku a dál a dál, střídajíc běh s chůzí, přidávala se bolest v boku, nešlo to nějak vydýchat.....moc příjemné bylo ochlazení v altánu pod Klíčem, odkud jsme vyrazily po odporném, nekonečném asfaltu na Malý Buk, tady opravdu začaly ty myšlenky, že už to fakt nemá cenu, že stejně nestihneme časový limit, jestli to vůbec mám zapotřebí, proč jsem Pavla nepoznala, když ještě jezdil na kole, to bychom nezačali takhle běhat 😃 Nějak jsme se pak doplazili již terénem na Malý Buk, seběhli opět k altánu pod Klíč a vydali se na něj, naštěstí na mě cestou nahoru nepřišly nevolnosti a točení hlavy a kupodivu jsem chytla tzv. "druhý dech". Bohužel ale při pohledu na hodinky nám bylo jasné, že časový limit 7 h nemůžeme stihnout, Myslela jsem, že ten seběh bude v pohodě, ale byl moc terénní plný překážek a navíc poslední km vedly po slunci vyhřátém asfaltu, byla jsem schopna běžet v kuse tak max 100 m, musela jsem střídat běh s chůzí. Tak moc jsem si přála už být v cíli. Na posledním km nás doprovodil Dušan a vůbec jsem se nestyděla před ním chodit, šetřila jsem si běh na poslední metry, přeci tím cílem neprojdu, ale hrdě proběhnu ne? 😃 a jupíí je to tady konec nebo vlastně začátek něco nového dalšího?????....

V cíli ani při vyhlašování výsledků mi ještě pořád nic nedocházelo, přišlo to na mě až cestou domů v autě, kdy jsem si pouštěla svoji oblíbenou písničku a uvědomila si, že jsem to vlastně dala - maraton, 43 km. Chtělo se mi štěstím brečet. Vůbec nevadilo, že čas byl 7 h 14 min.
Děkuji mému příteli Pavlovi, že mě doprovodil, podpořil a byl mi nablízku. Děkuji pořadatelům za krásnou akci a byla jsem také moc potěšena gratulacemi od ostatních závodníků.
Že bych příští rok zkusila sobotní etapu?

Carpe diem a kdo si hraje, nezlobí



neděle 17. června 2018

Za východem slunce na Sněžku

Na Sněžku? Za východem slunce? Tak jo, ale kdy? Nápad z Pavlovo strany přišel loni někdy v létě 2017.
V té době jsem jsem se ještě na něco takového necítila. Samozřejmě to není až tak těžké někdy po půlnoci vstát a co nejkratší cestou se nahoru vydat, ale když už tak už, takže jsme si počkali na "vhodný" okamžik, aby to stálo za to 😀 a ten přišel zrovna teď z pátka 15. na sobotu 16. června, kdy děti odjely na školu v přírodě a bylo o starost méně a ke všemu  mělo být i dobré počasí.
Navíc za ten rok už měla Martina něco naběháno, najeto na kole a kondice dost výrazně stoupla 😉
Úplně původně jsem Pavlovi říkala, že maximálně 30 km, nakonec jsem ale trasu v mapách CZ naklikala na nějakých 36 km a říkala si, že to třeba půjde 😋 Dosud jsem v nějakém horském terénu ušla maximálně nějakých 28 km a co se nějakých větších sportovních výkonů týče, zaběhla jsem si letos Karlovarský půlmaraton. Nemohu tedy říci, že bych nebyla nějak nepřipravena. Nebála jsem se tolik také proto, že mě provázel můj Pavel, který má s běháním opravdu velké zkušenosti, když běhá ty "své" ultratraily 😊Do ničeho mě nikdy nenutí a "trénuje" mě s citem a pochopením a jen občas je nenápadně "přísný", ale to je dobře, protože mě tím zas posune trochu dál....ano dál 😉 Co se týče poměru času ku vzdálenosti, s tím mívá občas problém, takže ho musím krotit a přimět ho uvažovat realisticky :-) K přípravě se podrobněji vrátím v nějakém dalším příspěvku, teď ale zpět k naší "akci".
Start a cíl jsme naplánovali ze Špindlerova mlýna. Na kraji obce našli velké parkoviště, zaparkovali a v půl osmé večer v autě zalehli, abychom něco dopředu naspali. Jenže já byla tak natěšená a plná vzrušení a vůbec nebyla unavená, že jsem oka nezamhouřila, zatímco Pavel ten si chrupkal docela i nahlas 😂 Ke konci plánovaného spánku už jsem každou chvilku koukala na hodinky a říkala si, kdy už bude deset. Okolo té desáté se Pavel probudil. Dobalili jsme si věci do batůžků, dali kávu a ve 22:45 vyrazili. Asi po 200 m jsem si vzpomněla na hůlky, bez kterých bych to při případné bolesti kolena nedala, takže první navíc km byly tady 😊, museli jsme se pro ně vrátit. Na výstup jsme si dali pro jistotu 5 h, mělo to být až na Sněžku celkově asi 12-13 km. Později jsme zjistili, že to byla přemrštěná rezerva. Prošli jsme celým Špindlem a vydali se po modré údolím Bílého Labe. Pavel měl opravdu "výborný" nápad říkat mi něco o svítících očích ve tmě a vydávat je za oči tohoto a tohoto stvoření. Do té doby jsem se cítila bezpečně, ale po jeho hlášce mě začaly napadat různé představy a také jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi na kole ujížděla před divočákem 🙀 Naštěstí emoce a vzrušení z mé první noční výpravy můj strach brzy přehlušily. Udělali jsme dobře, že jsme začali na této mírně stoupající asfaltce. Tempo jsme měli opravdu rychlé, ale běžet jsme se ani nesnažili, tohle bohatě stačilo a navíc jsme měli vcelku těžké batohy, hlavně Pavel, který táhl nějakou vodu navíc. Později se modrá změnila na pěkný terén s kameny a protože čelovky nám pěkně svítily na cestu, šlo to opravdu dobře, tak dobře, že na Luční boudu jsme dorazili už před půl druhou ráno a nám přitom stačila jen slabá hodinka na to, dojít na Sněžku. Svítat mělo okolo čtvrté. Raději jsme tedy strávili přes hodinku na Luční boudě čekáním společně s dalšími "nadšenci", kteří měli stejný nápad jako my. To bych tedy fakt nevěřila, kolik lidí, bláznů, se v noci vydá na náš nejvyšší vrchol jen proto, aby spatřilo vycházet sluníčko. Zakázali jsme si jít nahoru rychle, abychom nahoře nemrzli, ale právě proto, že nám byla zima, tak jsme postupovali opět moc zhurta. Nahoře nám tedy nezbylo nic jiného než zas další hodinku čekat na ten "zázrak" spolu s dalšími, mým odhadem, dalšími 150ti nadšenci 😮 S napětím, hladoví a zmrzlí jsme se dočkali a stálo to opravdu za to. To se nedá popsat, to se musí vidět, ta červenorůžová koule, která se vyhoupla za obzorem s několikaminutovým zpožděním, aby nám ukázala, že ona je tady paní ☺

A pak rychle dolu, zahřát se pohybem. Většina lidí směřovala nejspíše zas co nejkratší cestou dolu, ale my jsme si to hodlali ještě pěkně vychutnat a to po červené chvilku Polskem, chvilku Českem. Sluníčko i tak brzy ráno pěkně hřálo a pohyb také, takže brzy nám bylo zas teplíčko. Moc lidí jsme v pět ráno opravdu nepotkávali, jen jeden mladý pár s foťáky, ale asi kolem šesté mě překvapila rodinka asi s šestiletým dítětem. Lidičky ten klid, ty výhledy, ten vzduch, ticho. Překvapilo mě, kolik je na polské straně jezer. Z dálky mě přitahoval pohled na pěknou "hromádku" kamení, taková skalka, kterou jsem si pro sebe pojmenovala "Malý Stonehenge" v Polštině Slonecznik, česky slunečnice.

Všechno v pohodě, jen ten spánkový deficit, fakt nejsem zvyklá jet takhle nonstop, krizičky se tedy dostavovaly, ale Pavel měl pravdu, trvaly třeba půl hodinky a pak to zas ušlo a bylo vcelku dobrý. Co ale dobrý nebylo, hlad, hlad, hlad, nestačil mi chleba se šunku na Sněžce, energetická tyčinka energetické bonbony, já prostě potřebovala pořádný jídlo💀 Kručelo mi pěkně v břiše. Co s tím? Naštěstí již brzy přišla záchrana. Okolo Špindlerovy boudy jsme začali potkávat účastníky běžeckého "pochodu" Krakonošova stovka a záviděli jim jejich občerstvovací stanici, která byla nedaleko. Na Špindlerovce zrovna začínaly snídaně, tak jsme se prostě zeptali a za 150 Kč na osobu se přebohatě nasnídali i naobědvali dohromady 😋Jejich "švédský stůl" byl opravdu bohatý. Jen jsem se trochu obávala o Pavla, jestli bude vůbec s takhle plným břichem schopný jít dál. No, problém trochu měl, když jsem chtěla aspoň chvilku běžet, vypadalo to, že by to každým okamžikem "hodil", raději jsem mu dovolila zas jen jít 😉Nebýt ale toho jídla, tak bych to asi nedala, to byla záchrana. Jinak mě překvapilo, jak šla cesta dobře a jak rychle km přibývaly. Ani mě nic moc nebolelo, asi převládal pocit opojení z té krásy kolem, že na bolest člověk zapomněl nebo ji nevnímal. Některé pasáže mě ale opravdu nebavily a to byly různě veliké a různě ložené kameny, na které se člověk musel soustředit, aby nešlápl blbě a nezvrkl si nohu, bylo to prostě někdy dlouhé. Snažila jsem si ale tam, kde to šlo, si trochu pohrát a běžet a rychle se trefovat 😀 Jinak cestu Česko-polského přátelství mohu doporučit, není to tam až tam moc do kopce, taková pěkná hřebenovka, stoupání je až pak zas na Petrovku a na Dívčí a Mužské kameny. Měli jsme možnosti si trasu zkrátit zpět do Špindlu právě u Petrovky nebo později pod Smělcem, ale šlo to dobře, tak jsme pokračovali dál přes Sněžné Jámy,

opravdu tam byl sníh :-), až na Labskou boudu a dali si tam pivo, které se vyrábí na Luční boudě a jmenuje se Paroháč, no zázrak to zrovna nebyl, navíc za 60 Kč, co se dá dělat, horská přirážka, výhled jsme měli ☺ Nechápu to, ale už se blížil asi 35tý km a já se cítila, že bych snad mohla dát víc než bylo v plánu. No ono to vlastně ani jinak nešlo, nakonec to vypadalo, že to bude přes čtyřicet.


Z Labské jsme to vzali na Vrbatovu boudu po červené a cestou se nám nabízely krásné výhledy do údolí.

Z Vrbatovy boudy to nešlo neběžet dolu po vcelku příjemné "asfatlce". Ty uvozovky proto, že ve skutečnosti se jednalo o malé dlažební kostičky polité čistým asfaltem ☺. Nevím, kde se to ve mě vzalo, chtít běžet, když už jsem v nohou měla 40 km, zatím mou nejdelší vzdáleností překonanou po vlastních nohách a to navíc po víc jak 30ti hodinách "nespaní". Zpívala jsem si v duchu "Tísic mil, těch tisíc mil" 😊 a letělo se to pěkně. Cítila jsem se šťastně, v krásné přírodě s milovaným člověkem a radostí ze sebe-překonání. Asi 4 km před cílem ale najednou přišla hrozná krize a začaly mě bolet nohy- stehna a záda a už mi vůbec nebylo do zpěvu, mlčela jsem. Pavel mě ale podporoval a radši jsem se ho při sestupech držela za ruku 😁 Nešlo to nějak zastavit, chtěla jsem už moc ležet někde u auta na karimatce :-) Dočkala jsem se, a navíc dostala ke Coca Cole i paňáka rumu, čokoládu a později také zaslouženou masáž. Mám radost, jsem šťastná a už se těším na další dobrodružství, protože ty já ke svému životu potřebuji a jsem moc ráda, že je mám s kým sdílet a prožívat 😉


trasa ze Stravy 

a tahle skladba Victory   mi k mým pocitům sedí 😉