V té době jsem jsem se ještě na něco takového necítila. Samozřejmě to není až tak těžké někdy po půlnoci vstát a co nejkratší cestou se nahoru vydat, ale když už tak už, takže jsme si počkali na "vhodný" okamžik, aby to stálo za to 😀 a ten přišel zrovna teď z pátka 15. na sobotu 16. června, kdy děti odjely na školu v přírodě a bylo o starost méně a ke všemu mělo být i dobré počasí.
Navíc za ten rok už měla Martina něco naběháno, najeto na kole a kondice dost výrazně stoupla 😉
Úplně původně jsem Pavlovi říkala, že maximálně 30 km, nakonec jsem ale trasu v mapách CZ naklikala na nějakých 36 km a říkala si, že to třeba půjde 😋 Dosud jsem v nějakém horském terénu ušla maximálně nějakých 28 km a co se nějakých větších sportovních výkonů týče, zaběhla jsem si letos Karlovarský půlmaraton. Nemohu tedy říci, že bych nebyla nějak nepřipravena. Nebála jsem se tolik také proto, že mě provázel můj Pavel, který má s běháním opravdu velké zkušenosti, když běhá ty "své" ultratraily 😊Do ničeho mě nikdy nenutí a "trénuje" mě s citem a pochopením a jen občas je nenápadně "přísný", ale to je dobře, protože mě tím zas posune trochu dál....ano dál 😉 Co se týče poměru času ku vzdálenosti, s tím mívá občas problém, takže ho musím krotit a přimět ho uvažovat realisticky :-) K přípravě se podrobněji vrátím v nějakém dalším příspěvku, teď ale zpět k naší "akci".
Start a cíl jsme naplánovali ze Špindlerova mlýna. Na kraji obce našli velké parkoviště, zaparkovali a v půl osmé večer v autě zalehli, abychom něco dopředu naspali. Jenže já byla tak natěšená a plná vzrušení a vůbec nebyla unavená, že jsem oka nezamhouřila, zatímco Pavel ten si chrupkal docela i nahlas 😂 Ke konci plánovaného spánku už jsem každou chvilku koukala na hodinky a říkala si, kdy už bude deset. Okolo té desáté se Pavel probudil. Dobalili jsme si věci do batůžků, dali kávu a ve 22:45 vyrazili. Asi po 200 m jsem si vzpomněla na hůlky, bez kterých bych to při případné bolesti kolena nedala, takže první navíc km byly tady 😊, museli jsme se pro ně vrátit. Na výstup jsme si dali pro jistotu 5 h, mělo to být až na Sněžku celkově asi 12-13 km. Později jsme zjistili, že to byla přemrštěná rezerva. Prošli jsme celým Špindlem a vydali se po modré údolím Bílého Labe. Pavel měl opravdu "výborný" nápad říkat mi něco o svítících očích ve tmě a vydávat je za oči tohoto a tohoto stvoření. Do té doby jsem se cítila bezpečně, ale po jeho hlášce mě začaly napadat různé představy a také jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi na kole ujížděla před divočákem 🙀 Naštěstí emoce a vzrušení z mé první noční výpravy můj strach brzy přehlušily. Udělali jsme dobře, že jsme začali na této mírně stoupající asfaltce. Tempo jsme měli opravdu rychlé, ale běžet jsme se ani nesnažili, tohle bohatě stačilo a navíc jsme měli vcelku těžké batohy, hlavně Pavel, který táhl nějakou vodu navíc. Později se modrá změnila na pěkný terén s kameny a protože čelovky nám pěkně svítily na cestu, šlo to opravdu dobře, tak dobře, že na Luční boudu jsme dorazili už před půl druhou ráno a nám přitom stačila jen slabá hodinka na to, dojít na Sněžku. Svítat mělo okolo čtvrté. Raději jsme tedy strávili přes hodinku na Luční boudě čekáním společně s dalšími "nadšenci", kteří měli stejný nápad jako my. To bych tedy fakt nevěřila, kolik lidí, bláznů, se v noci vydá na náš nejvyšší vrchol jen proto, aby spatřilo vycházet sluníčko. Zakázali jsme si jít nahoru rychle, abychom nahoře nemrzli, ale právě proto, že nám byla zima, tak jsme postupovali opět moc zhurta. Nahoře nám tedy nezbylo nic jiného než zas další hodinku čekat na ten "zázrak" spolu s dalšími, mým odhadem, dalšími 150ti nadšenci 😮 S napětím, hladoví a zmrzlí jsme se dočkali a stálo to opravdu za to. To se nedá popsat, to se musí vidět, ta červenorůžová koule, která se vyhoupla za obzorem s několikaminutovým zpožděním, aby nám ukázala, že ona je tady paní ☺
A pak rychle dolu, zahřát se pohybem. Většina lidí směřovala nejspíše zas co nejkratší cestou dolu, ale my jsme si to hodlali ještě pěkně vychutnat a to po červené chvilku Polskem, chvilku Českem. Sluníčko i tak brzy ráno pěkně hřálo a pohyb také, takže brzy nám bylo zas teplíčko. Moc lidí jsme v pět ráno opravdu nepotkávali, jen jeden mladý pár s foťáky, ale asi kolem šesté mě překvapila rodinka asi s šestiletým dítětem. Lidičky ten klid, ty výhledy, ten vzduch, ticho. Překvapilo mě, kolik je na polské straně jezer. Z dálky mě přitahoval pohled na pěknou "hromádku" kamení, taková skalka, kterou jsem si pro sebe pojmenovala "Malý Stonehenge" v Polštině Slonecznik, česky slunečnice.
Všechno v pohodě, jen ten spánkový deficit, fakt nejsem zvyklá jet takhle nonstop, krizičky se tedy dostavovaly, ale Pavel měl pravdu, trvaly třeba půl hodinky a pak to zas ušlo a bylo vcelku dobrý. Co ale dobrý nebylo, hlad, hlad, hlad, nestačil mi chleba se šunku na Sněžce, energetická tyčinka energetické bonbony, já prostě potřebovala pořádný jídlo💀 Kručelo mi pěkně v břiše. Co s tím? Naštěstí již brzy přišla záchrana. Okolo Špindlerovy boudy jsme začali potkávat účastníky běžeckého "pochodu" Krakonošova stovka a záviděli jim jejich občerstvovací stanici, která byla nedaleko. Na Špindlerovce zrovna začínaly snídaně, tak jsme se prostě zeptali a za 150 Kč na osobu se přebohatě nasnídali i naobědvali dohromady 😋Jejich "švédský stůl" byl opravdu bohatý. Jen jsem se trochu obávala o Pavla, jestli bude vůbec s takhle plným břichem schopný jít dál. No, problém trochu měl, když jsem chtěla aspoň chvilku běžet, vypadalo to, že by to každým okamžikem "hodil", raději jsem mu dovolila zas jen jít 😉Nebýt ale toho jídla, tak bych to asi nedala, to byla záchrana. Jinak mě překvapilo, jak šla cesta dobře a jak rychle km přibývaly. Ani mě nic moc nebolelo, asi převládal pocit opojení z té krásy kolem, že na bolest člověk zapomněl nebo ji nevnímal. Některé pasáže mě ale opravdu nebavily a to byly různě veliké a různě ložené kameny, na které se člověk musel soustředit, aby nešlápl blbě a nezvrkl si nohu, bylo to prostě někdy dlouhé. Snažila jsem si ale tam, kde to šlo, si trochu pohrát a běžet a rychle se trefovat 😀 Jinak cestu Česko-polského přátelství mohu doporučit, není to tam až tam moc do kopce, taková pěkná hřebenovka, stoupání je až pak zas na Petrovku a na Dívčí a Mužské kameny. Měli jsme možnosti si trasu zkrátit zpět do Špindlu právě u Petrovky nebo později pod Smělcem, ale šlo to dobře, tak jsme pokračovali dál přes Sněžné Jámy,
opravdu tam byl sníh :-), až na Labskou boudu a dali si tam pivo, které se vyrábí na Luční boudě a jmenuje se Paroháč, no zázrak to zrovna nebyl, navíc za 60 Kč, co se dá dělat, horská přirážka, výhled jsme měli ☺ Nechápu to, ale už se blížil asi 35tý km a já se cítila, že bych snad mohla dát víc než bylo v plánu. No ono to vlastně ani jinak nešlo, nakonec to vypadalo, že to bude přes čtyřicet.
Z Labské jsme to vzali na Vrbatovu boudu po červené a cestou se nám nabízely krásné výhledy do údolí.
Z Vrbatovy boudy to nešlo neběžet dolu po vcelku příjemné "asfatlce". Ty uvozovky proto, že ve skutečnosti se jednalo o malé dlažební kostičky polité čistým asfaltem ☺. Nevím, kde se to ve mě vzalo, chtít běžet, když už jsem v nohou měla 40 km, zatím mou nejdelší vzdáleností překonanou po vlastních nohách a to navíc po víc jak 30ti hodinách "nespaní". Zpívala jsem si v duchu "Tísic mil, těch tisíc mil" 😊 a letělo se to pěkně. Cítila jsem se šťastně, v krásné přírodě s milovaným člověkem a radostí ze sebe-překonání. Asi 4 km před cílem ale najednou přišla hrozná krize a začaly mě bolet nohy- stehna a záda a už mi vůbec nebylo do zpěvu, mlčela jsem. Pavel mě ale podporoval a radši jsem se ho při sestupech držela za ruku 😁 Nešlo to nějak zastavit, chtěla jsem už moc ležet někde u auta na karimatce :-) Dočkala jsem se, a navíc dostala ke Coca Cole i paňáka rumu, čokoládu a později také zaslouženou masáž. Mám radost, jsem šťastná a už se těším na další dobrodružství, protože ty já ke svému životu potřebuji a jsem moc ráda, že je mám s kým sdílet a prožívat 😉
trasa ze Stravy
a tahle skladba Victory mi k mým pocitům sedí 😉
