Mám ráda výzvy, překvapení, sebepřekonávání, zkoušení svých limitů. Někdy se ráda vrhám do neznáma a často mi to vychází a objevuji něco, co bych bez takovéto povahy jinak nepoznala. Poznám to dobré, krásné, ale i třeba něco nepříjemné až špatné. Týnišťské Šlápoty. Takový ultratrail, letos možnost překonat vzdálenost 119, 77, 47 nebo 19 km. Pavel si vybral tu nejdelší a ptal se, jestli bych tam s ním nechtěla jet a dát nějakou kratší vzdálenost. Já se na to nejdříve netvářila, ale pak se mi to rozleželo a možná jsem i něco popila a byla v dobré náladě a tajně se přihlásila na trasu B - 77 km. Asi jsem si něco o tomto závodě měla přečíst 😀Nevydržela jsem to a Pavlovi jsem to nakonec řekla, měl samozřejmě radost. Vždy, když se na nějaký závod přihlásím, tak na něj vcelku poctivě trénuji a záleží samozřejmě o jaký druh závodu se jedná. Z větších akcí jsem letos běžela Pražský Maraton, kde jsem si udělala i osobák. Před ním jsem občas zašla na dráhu a dala pár delších běhů okolo 20 - 30 km, takže to asi zafungovalo.
Jinak musím napsat, že začátek roku, skoro až do půlky května byl hodně o curlingu a když má člověk kameny trefovat kruhy, nemůže být rozklepaný z nějakého ultraběhu, který před zápasy absolvoval. To už jsem si zkusila, že není dobré. Také jsem hodně začala jezdit na kole, když se oteplilo. Mám totiž od listopadu nové a už jsem se nemohla dočkat. Běhu bylo vcelku dost, ale né tolik, jako jiné roky. V lednu jsem byla nemocná a ten výpadek se projevil. Zkrátka běhání nebylo tolik, jak by asi hlavně v mém věku mělo být. Čím je člověk starší, tím hůře se udržuje kondice a výpadky jsou znát. Říkala jsem si, že Maraton v květnu a sem tam nějaký půlmaraton tréninkový by mohl stačit. Termín "Šlápot" se blížil a tak jsme si s Pavlem koncem června, na začátku naší dovolené prošli/proběhli pěkný závod/pochod - Memoriál Kamenného brouka krásnou přírodou Brdských lesů. To měl být hlavně pro mě takový test, co tělo na to a jestli to Týniště bude ok. Upřímně, mělo mě to varovat. Byla jsem pomalá a mým svalům to dalo zabrat víc než obvykle.
Naše dovolená byla krásná, ale cyklistická a na běhaní při ní nebyl čas. Po ní jsme se šli občas krátce proběhnout a týden před akcí jsme si v příšerném vedru dali běh podél Sázavy. Test musel proběhnout 😀.
Po 10 km mě hrozně začala bolet třísla a také hamstringy a také pravé chodidlo kvůli vyšmajdaným trailovkám, takže jsme pak spíše chodili a já se začala "modlit", aby to na Týniště příští týden bylo ok. Motivovalo mě, že mi Pavlík koupí nové botičky, v těch vyšmajdaných přeci nemohu běžet tak dlouhý závod. Bylo to ale zároveň riziko, aby dobře sedly, když nebudou dostatečně vyzkoušené. Sedly, v tomto ohledu jsem měla asi štěstí. Je vždy dobré boty před nějakým, hlavně delším závodem, vyzkoušet a to na více km. Né jako já, že si je vezmu na 10 km běh 😀. Ostatním toto nedoporučuji. Jinak to ale teď nešlo.
Pavla autobus v pátek odvezl na start, který byl pro jeho trasu 119 km v Olešnici v Orlických horách. Vybíhal do hromů, blesků, deště, ale naštěstí to vše brzy ustalo. Přes noc jsem se moc nevyspala, budily mě hromy a blesky a také jsem asi byla moc natěšená 😀Ráno po sedmé nás odvezli na start do Polska kousek od obce Karlow. Start před devátou. Počasí ideál, chvilku dokonce i zima. Stačilo se ale rozběhnout a teplo bylo hned a později začalo hřát i sluníčko a to tak akorát 😀 Začátek pěkně z kopce, ale pak od krásných vodopádů ( Wodospady Pośny) pěkně nahoru a nahoru.
To mi ani nevadilo, počítala jsem s tím. Ale plán, že začátek zkusím rychleji a pak budu zpomalovat, to mi tedy nevyšlo, to ani nešlo, jak moc to bylo do kopce. Těšila jsem se na Velká Hejšovina - Szczeliniec Wielki, Strzaskany, Spękany, Stołowiec, krásné skály na Polské straně.
Tam byla kontrola v restauraci a bylo tam v okolí strašně moc lidí. Dále do skal se platí vstupné, ale tam naše trasa nevedla. Těším se, že se sem někdy vrátím a projdu si je v klidu a když tam nebude tolik lidí. Tady jsem se ještě cítila dobře, ale dolu se nedalo kvůli množství lidí a také těžšímu terénu postupovat tak rychle, jak bych si představovala. Blížila se moje první občerstvovačka na 11 km, kde na mě čekal Pavel, který tam měl v nohou asi už 54 km a domluvili jsme se, že dál už půjdeme spolu. Měla jsem radost, že mohu s někým sdílet dobré i zlé 😀, že na to nebudu sama.
Byl to dobrý nápad jít spolu. V té době to ještě vypadalo na to, že bych to mohla za celkových 15 hodin zvládnout a Pavel by to měl za 24. To bylo ale bláhové. Nevím co jsem si myslela, když jsem si před závodem studovala profil. Asi se mi to zdálo, že prvních 20 km jsou nejhorší kopce nahoru a zbytek už jen takové "vlnění" se nahoru dolu. Měla jsem si mapu pěkně přiblížit a lépe prohlédnout. Čas se rychle krátil a mě bylo jasné, že to podle mých představ nebude. Nohy, hlavně stehna mě začaly pořádně bolet "až" na 30 km. První velká krize se dostavila při stoupání po asfaltu na Velkou Deštnou, to jsem se skoro rozbrečela, když jsem zjistila, že nejsem ještě ani v půlce 😕
Dost pomáhalo jídlo, kterého pořadatelé nachystali všude opravdu dostatek, za to jim chci poděkovat, to se jim povedlo jak množstvím, tak tím, jak ho servírovali 😀 Na kontrole v Deštném v hotelu Alba dokonce teplá polévka a výběr ze dvou druhů. Ten zákusek bych vám ale nepřála. Myslela jsem si, že si z nás pořadatel střílí, když nás poslal po tak dobrém jídlu dál vzhůru po sjezdovce. Ještě, že převažovala radost z jídla a bolest jsem pak tak nevnímala a nahoře ty výhledy a zapadající slunce dodaly dobré nálady.
Vrátím se ale ještě k Šerlichu, tam nás jeden pár středního věku požádal o vyfocení. Jak já jim záviděla, deka, výhledy sklenka vínečka v ruce 😀 Nebo to tam někdo nastražil schválně jako nějakou provokaci? 😀 To bych taky někdy ráda zažila Pavlíku. Vyjet si lanovkou na pohodu a nic nedělat, jen tak se kochat a užívat si nicnedělání - aspoň na chvíli 😀 Z občerstvení v hotelu Alba to bylo na další občerstvení 17 km. Hodně dlouhých km. Byla už tma a to pro mě není zrovna zábavné, zvláště když začnou snad ty nejhorší úseky, který jsou sice třeba i z kopce, ale běžet se za mě skoro nedají, protože to je samý kámen, kořeny, houštiny s kopřivami, vyjeté rozbahněné koleje od lesáků, cesty, které nejsou ani na mapy.cz apod. Stébla jsme se chytali a využívali každý kousek "běhatelného" úseku k rychlejšímu pohybu. Pavel už měl v nohách 88 km a začínala pro něj druhá noc bez spánku a já asi 47 km, když jsme začali už být velmi pesimističtí, protože mě bolely fakt hodně svaly a běžet to moc nešlo a Pavla jsem musela začít hlídat, aby neusnul a počítali jsme, že ani do dvou do rána v cíli nebudeme. Ano časový limit bychom ve finále stihli, ale naše tempo bylo tak zoufale pomalé, že nás to vůbec netěšilo a bylo to jedno velké trápení a to jsme si nechtěli ze závodu odnést. Rozhodli jsme se na čipové kontrole a zároveň občerstvovačce číslo 23 před jednou ráno skončit. Sice nás tam přemlouvali, ať si zdřímneme a zas pokračujeme, ale já i Pavel jsme věděli, že to za to trápení nestojí. Pěkně se tu o nás postarali a uložili do dodávky, poskytli deku, karimatku a spacák a my tak s Pavlem mohli přečkat do rána, než nám jel bus do Rychnova a pak vlak do Týniště. Pavel únavou usnul hned, ale mě tak bolely svaly, že jsem usnout nemohla. Podařilo se mi to nakonec asi jen 2 h spát. Ráno sice svaly už tolik nebolely, ale dál se nám opravdu nechtělo, už jsme to měli rozhodnuté. Nechat si v paměti to krásné z trasy a společných zážitků. Napadalo nás i to, že už takové dlouhé trasy absolvovat nebudeme, že už na to nemáme, že raději budeme běhat kratší vzdálenosti a kombinovat s chůzí a že z toho budeme mít větší radost. Uvědomila jsem si ale pak, že si za to mohu sama. Myslela jsem si, že když to vždy vycházelo, že i když jsem třeba tolik netrénovala, že to vždy nějak dopadlo a já se vždy do cíle nějak "doplácala", že to takhle dopadne i tentokrát. Já ale pořádně netrénovala, nedávala jsem kopečky, nechodila do schodů apod. Neuvědomila si, že nic není zadarmo a že je dobré si pořádně prohlédnout trasu a možná se také zeptat někoho jak vypadaly minulé ročníky a také si uvědomit, že když za něčím stojí Olaf, že procházka růžovým sadem to nebude 😀
Sice tedy DNF, ale za mě 60 km a za Pavla 100 km není málo a věřím, že když se bude více trénovat, tak nám to půjde lépe a rychleji. Teď si to jen za sebe musím v hlavě srovnat a říci si, jakým směrem se dále vydat. Je těch sportů u mě více a není možné je všechny dělat naplno. Tak třeba ten běh nebo pochody budou jen tak pro radost a nebudou tak dlouhé a rychlé nebo......... Ještě jedna výzva tu je, ještě se uvidí 😀
Chci poděkovat pořadatelům za jejich práci a nasazení a lásku k tomuto sportu, bez toho by takovéto závody nefungovaly.💞
