Než si "vyšlápneš" trénuj a nestřílej :-)

 Mám ráda výzvy, překvapení, sebepřekonávání, zkoušení svých limitů. Někdy se ráda vrhám do neznáma a často mi to vychází a objevuji něco, co bych bez takovéto povahy jinak nepoznala. Poznám to dobré, krásné, ale i třeba něco nepříjemné až špatné. Týnišťské Šlápoty. Takový ultratrail, letos možnost překonat vzdálenost 119, 77, 47 nebo 19 km. Pavel si vybral tu nejdelší a ptal se, jestli bych tam s ním nechtěla jet a dát nějakou kratší vzdálenost. Já se na to nejdříve netvářila, ale pak se mi to rozleželo a možná jsem i něco popila a byla v dobré náladě a tajně se přihlásila na trasu B - 77 km. Asi jsem si něco o tomto závodě měla přečíst 😀Nevydržela jsem to a Pavlovi jsem to nakonec řekla, měl samozřejmě radost. Vždy, když se na nějaký závod přihlásím, tak na něj vcelku poctivě trénuji a záleží samozřejmě o jaký druh závodu se jedná. Z větších akcí jsem letos běžela Pražský Maraton, kde jsem si udělala i osobák. Před ním jsem občas zašla na dráhu a dala pár delších běhů okolo 20 - 30 km, takže to asi zafungovalo. 

Jinak musím napsat, že začátek roku, skoro až do půlky května byl hodně o curlingu a když má člověk kameny trefovat kruhy, nemůže být rozklepaný z nějakého ultraběhu, který před zápasy absolvoval. To už jsem si zkusila, že není dobré. Také jsem hodně začala jezdit na kole, když se oteplilo. Mám totiž od listopadu nové a už jsem se nemohla dočkat. Běhu bylo vcelku dost, ale né tolik, jako jiné roky. V lednu jsem byla nemocná a ten výpadek se projevil. Zkrátka běhání nebylo tolik, jak by asi hlavně v mém věku mělo být. Čím je člověk starší, tím hůře se udržuje kondice a výpadky jsou znát. Říkala jsem si, že Maraton v květnu a sem tam nějaký půlmaraton tréninkový by mohl stačit. Termín "Šlápot" se blížil a tak jsme si s Pavlem koncem června, na začátku naší dovolené prošli/proběhli pěkný závod/pochod - Memoriál Kamenného brouka krásnou přírodou Brdských lesů. To měl být hlavně pro mě takový test, co tělo na to a jestli to Týniště bude ok. Upřímně, mělo mě to varovat. Byla jsem pomalá a mým svalům to dalo zabrat víc než obvykle. 

("Houpák" Brdy)

Naše dovolená byla krásná, ale cyklistická a na běhaní při ní nebyl čas. Po ní jsme se šli občas krátce proběhnout a týden před akcí jsme si v příšerném vedru dali běh podél Sázavy. Test musel proběhnout 😀.

        (Stvořidla na Sázavě)

Po 10 km mě hrozně začala bolet třísla a také hamstringy a také pravé chodidlo kvůli vyšmajdaným trailovkám, takže jsme pak spíše chodili a já se začala "modlit", aby to na Týniště příští týden bylo ok. Motivovalo mě, že mi Pavlík koupí nové botičky, v těch vyšmajdaných přeci nemohu běžet tak dlouhý závod. Bylo to ale zároveň riziko, aby dobře sedly, když nebudou dostatečně vyzkoušené. Sedly, v tomto ohledu jsem měla asi štěstí. Je vždy dobré boty před nějakým, hlavně delším závodem, vyzkoušet a to na více km. Né jako já, že si je vezmu na 10 km běh 😀. Ostatním toto nedoporučuji. Jinak to ale teď nešlo. 

Pavla autobus v pátek odvezl na start, který byl pro jeho trasu 119 km v Olešnici v Orlických horách. Vybíhal do hromů, blesků, deště, ale naštěstí to vše brzy ustalo.  Přes noc jsem se moc nevyspala, budily mě hromy a blesky a také jsem asi byla moc natěšená 😀Ráno po sedmé nás odvezli na start do Polska kousek od obce Karlow. Start před devátou. Počasí ideál, chvilku dokonce i zima. Stačilo se ale rozběhnout a teplo bylo hned a později začalo hřát i sluníčko a to tak akorát 😀 Začátek pěkně z kopce, ale pak od krásných vodopádů ( Wodospady Pośny) pěkně nahoru a nahoru. 

To mi ani nevadilo, počítala jsem s tím. Ale plán, že začátek zkusím rychleji a pak budu zpomalovat, to mi tedy nevyšlo, to ani nešlo, jak moc to bylo do kopce. Těšila jsem se na Velká Hejšovina - Szczeliniec Wielki, Strzaskany, Spękany, Stołowiec, krásné skály na Polské straně. 

Tam byla kontrola v restauraci a bylo tam v okolí strašně moc lidí. Dále do skal se platí vstupné, ale tam naše trasa nevedla. Těším se, že se sem někdy vrátím a projdu si je v klidu a když tam nebude tolik lidí. Tady jsem se ještě cítila dobře, ale dolu se nedalo kvůli množství lidí a také těžšímu terénu postupovat tak rychle, jak bych si představovala. Blížila se moje první občerstvovačka na 11 km, kde na mě čekal Pavel, který tam měl v nohou asi už 54 km a domluvili jsme se, že dál už půjdeme spolu. Měla jsem radost, že mohu s někým sdílet dobré i zlé 😀, že na to nebudu sama. 

Byl to dobrý nápad jít spolu. V té době to ještě vypadalo na to, že bych to mohla za celkových 15 hodin zvládnout a Pavel by to měl za 24. To bylo ale bláhové. Nevím co jsem si myslela, když jsem si před závodem studovala profil. Asi se mi to zdálo, že prvních 20 km jsou nejhorší kopce nahoru a zbytek už jen takové "vlnění" se nahoru dolu. Měla jsem si mapu pěkně přiblížit a lépe prohlédnout. Čas se rychle krátil a mě bylo jasné, že to podle mých představ nebude. Nohy, hlavně stehna mě začaly pořádně bolet "až" na 30 km. První velká krize se dostavila při stoupání po asfaltu na Velkou Deštnou, to jsem se skoro rozbrečela, když jsem zjistila, že nejsem ještě ani v půlce 😕

 Dost pomáhalo jídlo, kterého pořadatelé nachystali všude opravdu dostatek, za to jim chci poděkovat, to se jim povedlo jak množstvím, tak tím, jak ho servírovali 😀 Na kontrole v Deštném v hotelu Alba dokonce teplá polévka a výběr ze dvou druhů. Ten zákusek bych vám ale nepřála. Myslela jsem si, že si z nás pořadatel střílí, když nás poslal po tak dobrém jídlu dál vzhůru po sjezdovce. Ještě, že převažovala radost z jídla a bolest jsem pak tak nevnímala a nahoře ty výhledy a zapadající slunce dodaly dobré nálady. 

Vrátím se ale ještě k Šerlichu, tam nás jeden pár středního věku požádal o vyfocení. Jak já jim záviděla, deka, výhledy sklenka vínečka v ruce 😀 Nebo to tam někdo nastražil schválně jako nějakou provokaci? 😀 To bych taky někdy ráda zažila Pavlíku. Vyjet si lanovkou na pohodu a nic nedělat, jen tak se kochat a užívat si nicnedělání - aspoň na chvíli 😀 Z občerstvení v hotelu Alba to bylo na další občerstvení 17 km. Hodně dlouhých km. Byla už tma a to pro mě není zrovna zábavné, zvláště když začnou snad ty nejhorší úseky, který jsou sice třeba i z kopce, ale běžet se za mě skoro nedají, protože to je samý kámen, kořeny, houštiny s kopřivami, vyjeté rozbahněné koleje od lesáků, cesty, které nejsou ani na mapy.cz apod. Stébla jsme se chytali a využívali každý kousek "běhatelného" úseku k rychlejšímu pohybu. Pavel  už měl v nohách 88 km a začínala pro něj druhá noc bez spánku a já asi 47 km, když jsme začali už být velmi pesimističtí, protože mě bolely fakt hodně svaly a běžet to moc nešlo a Pavla jsem musela začít hlídat, aby neusnul a počítali jsme, že ani do dvou do rána v cíli nebudeme. Ano časový limit bychom ve finále stihli, ale naše tempo bylo tak zoufale pomalé, že nás to vůbec netěšilo a bylo to jedno velké trápení a to jsme si nechtěli  ze závodu odnést. Rozhodli jsme se na čipové kontrole a zároveň občerstvovačce číslo 23 před jednou ráno skončit. Sice nás tam přemlouvali, ať si zdřímneme a zas pokračujeme, ale já i Pavel jsme věděli, že to za to trápení nestojí. Pěkně se tu o nás postarali a uložili do dodávky, poskytli deku, karimatku a spacák a my tak s Pavlem mohli přečkat do rána, než nám jel bus do Rychnova a pak vlak do Týniště. Pavel únavou usnul hned, ale mě tak bolely svaly, že jsem usnout nemohla. Podařilo se mi to nakonec  asi jen 2 h spát. Ráno sice svaly už tolik nebolely, ale dál se nám opravdu nechtělo, už jsme to měli rozhodnuté. Nechat si v paměti to krásné z trasy a společných zážitků. Napadalo nás i to, že už takové dlouhé trasy absolvovat nebudeme, že už na to nemáme, že raději budeme běhat kratší vzdálenosti a kombinovat s chůzí a že z toho budeme mít větší radost. Uvědomila jsem si ale pak, že si za to mohu sama. Myslela jsem si, že když to vždy vycházelo, že i když jsem třeba tolik netrénovala, že to vždy nějak dopadlo a já se vždy do cíle nějak "doplácala", že to takhle dopadne i tentokrát. Já ale pořádně netrénovala, nedávala jsem kopečky, nechodila do schodů apod. Neuvědomila si, že nic není zadarmo a že je dobré si pořádně prohlédnout trasu a možná se také zeptat někoho jak vypadaly minulé ročníky a také si uvědomit, že když za něčím stojí Olaf, že procházka růžovým sadem to nebude 😀

Sice tedy DNF, ale za mě 60 km a za Pavla 100 km není málo a věřím, že když se bude více trénovat, tak nám to půjde lépe a rychleji. Teď si to jen za sebe musím v hlavě srovnat a říci si, jakým směrem se dále vydat. Je těch sportů u mě více a není možné je všechny dělat naplno. Tak třeba ten běh nebo pochody budou jen tak pro radost a nebudou tak dlouhé a rychlé nebo......... Ještě jedna výzva tu je, ještě se uvidí 😀

Chci poděkovat pořadatelům za jejich práci a nasazení a lásku k tomuto sportu, bez toho by takovéto závody nefungovaly.💞

(výhled z Vrchmezí)

Moje první stovka - jednou a dost?

 

Tak moc jsem si přála už být v cíli. Na posledním km nás doprovodil Dušan a vůbec jsem se nestyděla před ním chodit, šetřila jsem si běh na poslední metry, přeci tím cílem neprojdu, ale hrdě proběhnu ne? 😃 a jupíí je to tady konec nebo vlastně začátek, něco nového dalšího?????....tak těmi slovy končil můj zápisek k prvnímu maratonu v Lužických horách, který se pro mě konal v srpnu 2018.

Od té doby již uplynuly více jak tři roky. V listopadu 2018 jsem pak dokonce absolvovala své první "ultra" a to "kratší" trasu Loučení v okolí Ústí nad Labem. To bylo cca 53 km a převýšení asi 2000 m. To si takhle večer zajdete na párty, dáte pár drinků, spíte tak 5 h a ráno se s přítelem rozhodnete, že tedy jo a že když tedy jet z Prahy až do Ústí, tak né kvůli nějakým 25 km a méně, ale aspoň těch "pade". A docela dobře to dopadlo, došli jsme, v čase něco málo přes 11 h. Celou tu dobu co běhám, vlastně celou tu dobu, co jsem s mým Pavlem 😃 si říkám, jak dál s tím během, zrychlovat, prodlužovat, raději chodit.....Zrychlovat se úplně nedaří, protože se věnuji také jiným sportům, tak se spíše snažím si dávat delší a delší cíle v běhání. V roce 2019 to byl krásný Čertovský Ultratrail https://www.certovskej-ultratrail.cz/ se svými krásnými 66,6 km. 

Na všech mých "poprvé" jsem vždy měla svého, dříve přítele, dnes už manžela Pavla. Jemu a své "střelecké" povaze vděčím za to, že jsem doběhla až tam, kam v sobotu večer 16.10. 2021 😀

Mami, vždyť jsi říkala, že nikdy nebudeš závodit, jen běhat tak pro radost a né závodit. Mami vždyť jsi říkala, že maraton to ne, že to už je opravdu moc, mami já tě nechápu, proč takhle běháš, když tě pak tohle bolí a takhle si stěžuješ. Toto a ještě více mi připomněla má dcera při doběhu do cíle mé první stovky. Tou byl Pražský Kelt 2021. Pražský Kelt102 km. Na podzim 2020 jsem si trasu zkusila projít a proběhnout s Pavlem, ale na asi 52 km v Prokopském údolí jsem to musela vzdát, nenašla jsem dost fyzických ani psychických sil, Nechápala jsem, jak se někomu může líbit běhat v noci, když není co vidět. Maximálně bezdomovce na lavičkách a světla města, který na mě nějak extra nepůsobí, pokud neosvětlují nějakou pěknou stavbu. 

Pro někoho doba "covidová" byla dobou lenivění, pro mě a Pavla spíše naopak, snažili jsme se "zabavit" běháním a chozením po nových místech třeba při Horobraní /sbírání vrcholů, kopců/ Máme rádi výlety, kde střídáme chůzi s během a spíše si ten den běhu užíváme volnějším tempem. Jsme rádi, že toho zvládneme uběhnout nebo ujít více, protože tak toho i více stihneme poznat  😀 Letos se nám dařilo nachodit a uběhnout více km. Spíše tedy mně, u Pavla je to normální :😂 Pořád jsem jsem v hlavě měla toho červíka, hranici 100 km. V červenci jsem s Pavlem a přáteli zvládla částečně ujít a více odchodit 80 km ve stopách Krakonošovo stovky a pak jsem v srpnu úspěšně dokončila závod 10L700, etapu dlouhou cca 63 km po krásných Lužických horách. I pořadatele jsem překvapila tím, že jsem dokončila, dokonce ještě za světla 😀 

Tyto dva letošní, pro mě úspěchy, mi dodávaly odvahu postavit se na start mé první stovky. Věděla jsem, že to bude bolet, věděla jsem, že se mi nebude líbit tma, nevěděla jsem, co se bude dít po 80ti km, znala jsem docela dobře trasu. To je někdy výhoda, někdy nevýhoda. Pro mě bylo dobré mít jako první stovku závod, který byl v Praze, po místech, která většinou dobře znám a tak trochu vím, co čekat.

No člověk míní pán Bůh mění 😀 V pátek, v den startu jsem si vzala dovču s tím, že se přes den prospím. Bláhové. Ani náhodou, přes den, pokud nejsem nemocná, spát nedokáži. Takže jen "klidový režim" a v deset večer s Pavlem a více jak dalšími 100 závodníky start ze školy v Kunraticích. Na prvních km se nám dařilo držet plán 7 min na km, později 10-12. To bylo pořád dobré, abychom stihli 100 km za 22-24 h. Tentokrát mi tma tak nevadila, byl vidět měsíc a hvězdy a zvláště krásný byl při pohledu od Hostivařské přehrady. Co mě překvapilo, bylo to, že jsem pořád měla hlad 😋Tělo na takové ponocování není zvyklé a tak chtělo asi to, co dostává normálně přes den :-) Vidina další a další občerstovačky mě hnala dál a dál. Sám zkušený Pavel se divil mému hladu, on to tak prostě nemá. Kilometry ubíhaly docela rychle, ale na asi 25 km jsme začali víc a víc zpomalovat. Byli jsme rádi za tempo okolo 12min/km. Nálada ale stále dobrá, zvláště po návštěvě občerstovačky. I tak jsem raději občas doplnila svou tyčinkou nebo gelem. Na dlouhých schodech vedoucích k Hubáčkovo vodojemu na Děvíně jsme ještě byli za tmy, což bylo dobré znamení, že nám to jde rychleji než před rokem. U jezírka v Prokopáku již začalo svítat a někde nad ním jsme se již kochali nádherně barevnou podzimní přírodou.

To člověku dodá tolik energie. No nevydržela až tak dlouho, asi jsem poznala takové to usínání za chůze, za běhu, kdy mě to najednou táhlo pořád doprava a doprava. Musela jsem si na chvíli sednout. To bylo asi někde přes 50 km. Už jsem se zas těšila na další občerstovačku a představa, že "musím" dát ještě jednou tolik km do cíle mě dost děsila. Pavel se mě snažil podporovat a odvádět řeč třeba někam jinam a oceňuji, že také dokázal odhadnout, kdy je lepší mlčet a nechat mě být 😀 Člověk zažívá při takovéto zátěži a zkoušce různé pocity. Třeba se mi naskytl pohled na krásnou modrou oblohu, barevné listí a v pozadí panelové sídliště a mě to prostě rozbrečelo. To jde prostě samo, nedá se to ovládnout, taková beznaděj, ale zároveň pocit štěstí 😀 Sil mi dál dodalo jídlo, toho bylo dost a pořadatele za něj musím pochválit a obdivuji lidi, kteří občerstvení s láskou obsluhovali. Dost mi také pomáhala hudba a četba ve sluchátkách. Když to šlo, snažila jsem se s Pavlem běžet i když to třeba bylo jen pár metrů. Někde na cca 65 km mě ale dost začal bolet pravý lýtkový sval a koleno. Skoro vůbec nešlo běžet a sotva jít z kopce. Po rovině to ušlo. To mi zrovna sil nedodávalo. Čím dal těžší i bylo se jít vyčůrat, my ženský to fakt nemáme jednoduché 😀 Jak jsem se zaradovala, když jsem v jednom lesíku v Modřanech narazila na Toiku a nemusela na "bobek" 😀 a pak jsem se také jednou musela převlékat vč. kalhot a to vám nepřeju balancovat s bolavými svaly na jedné noze. Dost se také hodila vazelína, kterou jsem často mazala vše možné 😀 Co vám budu povídat, za tou půlkou to spíš bylo trápení a dost chození. pořád se to ale dalo stíhat za 24 h. Pizza v Modřanech mi sice dodala trochu sil, ale krize byla velká a když mi v jednu chvíli Pavel řekl, že jídlo bude asi až za 5 km, tak jsem se normálně zas rozbrečela, protože jsem si představila další skoro hodinu tam. Asi abych to ukrátila, nasadila jsem takovou "turbo" chůzi až se Pavel divil 😀Na Točné, kde začínal takový náročný okruh nás trochu nakoplo pivko a od Závisti jsem si říkala musíš, musíš to dát, nevzdat už jen proto, abys ten pokus nemusela opakovat. 

To mě hnalo dál a věděla jsem, že když se nic vážného nepřihodí, tak to dokončím. Na Zbraslavi už začínala být tma a tady přišla krize na Pavla. Do cíle zbývalo necelých 20 km. No není možné, abychom krizi měli oba, tak jsem to v tu chvíli musela být já, kdo nás držel a povzbuzoval dál. Fotografa na vyhlídce kousek od Točné jsme už nestihli, ale Pavel si tam dal jakýsi ionťák, který ho pěkně nakopl. I já asi s vidinou blížícího se cíle jsem byla schopna posledních 10 km do cíle běžet a navíc se k nám ještě připojil Marek, se kterým se dobře povídalo. Asi tak 5 km od cíle, možná méně jsme běželi okolo Sapy, kde to strašně páchlo "chcankama" pardon, to se jinak napsat nedá 😀 a to byl další urychlovač směrem k cíli. V tu dobu už jsem si psala s moji dcerou Míšou, která mě přišla se svým klukem na poslední km podpořit a udávala jsem ji svou polohu. To bylo moc milé mít u sebe kromě svého úžasného manžela, také svou úžasnou dceru, u svého poprvé, první stovky, kterou jsme nakonec zaběhli za 23 h a 40 min. Zařekla jsem se, že poslední, že mám tzv. splněno, ale já budu k sobě i čtenářům upřímná, je tu takový červíček, někde vzadu, který hlodá a hlodá a ptá se: kdy zas? 😃

Po roce a půl běhání maraton? Tak jo :-)

Střelec?
....ohnivé znamení Střelce vyniká svým idealismem a upřímností. Jeho zrozenci se dívají do dálky za velkými ideály a jejich život bývá aktivní a dobrodružný. Udělají hodně pro to, aby se mohli věnovat tomu, čemu věří a co je baví. Důležitá je svoboda. Jsou upřímní a v každé situaci pravdomluvní, intriky jsou Střelcům cizí a občas je někdo může nařknout z nedostatku taktu. Touží po pravdě a poznání...........

Tohle na mě docela sedí, jinak bych se asi do tak náročného maratonu jako je 10Lužických sedmistovek, nepustila 😃
On je to vlastně Ultramaraton, kdy na běžce v sobotu čeká 66 a pak v neděli 43 km v nádherném prostředí Lužických hor. Nádherném, ale náročném terénu, spíše tedy náročném profilu, protože to není jen terén, ale občas i nějaká ta silnice. První den 6 vrcholů, druhý den 4. Takže těch 43 km s nastoupanými 1100 m není zadarmo. 
Jak mě to vůbec napadlo a napadlo to vůbec mě? 😃
S přítelem Pavlem běhám rok a půl a letos v květnu jsem se odvážila na svůj první půlmaraton v Karlových Varech. S výkonem jsem byla spokojená, ale jak a kam dále? Posouvat se v časech nebo zkusit něco delšího? Pavel mi dost věřil a nenápadně mi říkal o 10L700 https://www.10luzickychsedmistovek.cz/, že bych mohla zkusit ten maraton 😃😃😃, jsem se tomu smála, ale nicméně jsem si v červnu zkusila "dát" aspoň 30 km v Krčském lese v Praze. No podařilo se nám tam nastoupat "jen" asi 450 m. Čas ale nebyl špatný - 4 h 8 min. Zničená jsem byla dost, ale dalo mi to naději, že bych ten maraton už mohla dát. Vždyť je to navíc "jen" 13 km.

17. července jsem měla svátek a hádejte co mi Pavel nadělil? 😃 - správně startovné na maraton na 10L700. Už tedy nebylo cesty zpět a začali jsme trénovat. Bylo to složitější, museli jsme během dovolené😃 V Chorvatsku v Omiši to bylo super, ale museli jsme vybíhat brzy ráno, už třeba před sedmou, kdy děti ještě spaly. Bylo pak totiž moc horko. Párkrát to bylo po pláži a jednou jsme se krásně proběhli v horách nad Omišem ve stopách místního ultramaratonu - Dalmacia Ultratrail  http://dalmacijaultratrail.com/ Druhou část dovolené jsme "proběhali" u Lipna a k tomu všemu ještě s dětmi absolvovali různé pěší výlety. Příprava myslím dobrá.
V pátek 17. srpna jsme tedy vyrazili s dobrou náladou směr Sloup v Čechách, kde byl start závodu. Přijeli jsme pozdě, nestihli jsme "rozpravu", ale důležité je, že jsme se stihli pozdravit s přáteli a s některými dokonce popít v místní hospůdce. Pak jsme šli spát do našeho auta, které jsme upravili na spaní. Komfort to nebyl, ale stačilo to. Pavel vyrazil na svou 66 km dlouhou trasu spolu s ostatními, já si prohlídla místní přírodní krásy, později nasedla do auta a čekala na některých občerstovačkách na Pavla a další závodníky s foťákem, na Pavla s pivem😃.

 Byl to pěkný den, snažila jsem se šetřit síly na neděli, na můj "VELKÝ DEN" Vcelku dobře jsme se vyspali, v klidu najedli, popovídali s ostatními a v sedm ráno vystartovali. Ani jsem nebyla moc nervózní, měla jsem vedle Pavla, který se vzdal svých ambicí! na dobrý čas a doprovázel mě a brala jsem to jako takovou "delší, rychlejší procházku" 😃

Prvních 7 km bylo úplně v pohodě, cítila jsem se dobře a dokonce jsem ještě na začátku asi na 1,5 km v dálce viděla Radka Brunnera 😃, to ale bylo poprvé a naposledy během závodu, spatřila jsem ho až v cíli, když si šel pro pohár za první místo 😃

Asi na 15 km jsem se divila, kde že jsou ty kopce, trochu znervózněla, ale přišly :-) a né krátké a jednoduché. Bylo moc fajn, že většina trasy vedla ve stínu stromů, jinak bych asi umřela na prvním vrcholu Bouřný. Tam jsem poprvé v životě držela v ruce kleštičky, kterými jsem si musela označit kartičku, že jsem tam jako byla. 😃 Už pod tímhle vrcholem jsem trochu začala cítit, že se mi chvilkama nedělá dobře, nějaký asi nižší tlak. Tekutiny jsem doplňovala hodně a snažila se i něco sníst. Pod Velkým Bukem jsme se zdravili se závodníky, kteří už běželi dolu a v patách nám byla Vilma. Zas jsem cítila asi z toho horka nějaký divný tlak a podivně se mi sevřela hruď. Musela jsem si asi 100 m pod vrcholem sednout a hle....prý Střelec touží po pravdě a poznání - pravdivě jsem tedy poznala, jaké to je, se při náročném závodě "poblinkat" prostě to hodit 😃 Zrovna dolu běžel František a poskytl mi dva Enervity - díky moc ještě jednou, určitě mi pak pomohly. To byla teprve půlka závodu. Se divím, že jsem to tady nevzdala - prostě ten střelec Udělají hodně pro to, aby se mohli věnovat tomu, čemu věří. Pak dolu na jednu občerstvovačku a dál a dál, střídajíc běh s chůzí, přidávala se bolest v boku, nešlo to nějak vydýchat.....moc příjemné bylo ochlazení v altánu pod Klíčem, odkud jsme vyrazily po odporném, nekonečném asfaltu na Malý Buk, tady opravdu začaly ty myšlenky, že už to fakt nemá cenu, že stejně nestihneme časový limit, jestli to vůbec mám zapotřebí, proč jsem Pavla nepoznala, když ještě jezdil na kole, to bychom nezačali takhle běhat 😃 Nějak jsme se pak doplazili již terénem na Malý Buk, seběhli opět k altánu pod Klíč a vydali se na něj, naštěstí na mě cestou nahoru nepřišly nevolnosti a točení hlavy a kupodivu jsem chytla tzv. "druhý dech". Bohužel ale při pohledu na hodinky nám bylo jasné, že časový limit 7 h nemůžeme stihnout, Myslela jsem, že ten seběh bude v pohodě, ale byl moc terénní plný překážek a navíc poslední km vedly po slunci vyhřátém asfaltu, byla jsem schopna běžet v kuse tak max 100 m, musela jsem střídat běh s chůzí. Tak moc jsem si přála už být v cíli. Na posledním km nás doprovodil Dušan a vůbec jsem se nestyděla před ním chodit, šetřila jsem si běh na poslední metry, přeci tím cílem neprojdu, ale hrdě proběhnu ne? 😃 a jupíí je to tady konec nebo vlastně začátek něco nového dalšího?????....

V cíli ani při vyhlašování výsledků mi ještě pořád nic nedocházelo, přišlo to na mě až cestou domů v autě, kdy jsem si pouštěla svoji oblíbenou písničku a uvědomila si, že jsem to vlastně dala - maraton, 43 km. Chtělo se mi štěstím brečet. Vůbec nevadilo, že čas byl 7 h 14 min.
Děkuji mému příteli Pavlovi, že mě doprovodil, podpořil a byl mi nablízku. Děkuji pořadatelům za krásnou akci a byla jsem také moc potěšena gratulacemi od ostatních závodníků.
Že bych příští rok zkusila sobotní etapu?

Carpe diem a kdo si hraje, nezlobí

Za východem slunce na Sněžku

Na Sněžku? Za východem slunce? Tak jo, ale kdy? Nápad z Pavlovo strany přišel loni někdy v létě 2017.
V té době jsem jsem se ještě na něco takového necítila. Samozřejmě to není až tak těžké někdy po půlnoci vstát a co nejkratší cestou se nahoru vydat, ale když už tak už, takže jsme si počkali na "vhodný" okamžik, aby to stálo za to 😀 a ten přišel zrovna teď z pátka 15. na sobotu 16. června, kdy děti odjely na školu v přírodě a bylo o starost méně a ke všemu  mělo být i dobré počasí.
Navíc za ten rok už měla Martina něco naběháno, najeto na kole a kondice dost výrazně stoupla 😉
Úplně původně jsem Pavlovi říkala, že maximálně 30 km, nakonec jsem ale trasu v mapách CZ naklikala na nějakých 36 km a říkala si, že to třeba půjde 😋 Dosud jsem v nějakém horském terénu ušla maximálně nějakých 28 km a co se nějakých větších sportovních výkonů týče, zaběhla jsem si letos Karlovarský půlmaraton. Nemohu tedy říci, že bych nebyla nějak nepřipravena. Nebála jsem se tolik také proto, že mě provázel můj Pavel, který má s běháním opravdu velké zkušenosti, když běhá ty "své" ultratraily 😊Do ničeho mě nikdy nenutí a "trénuje" mě s citem a pochopením a jen občas je nenápadně "přísný", ale to je dobře, protože mě tím zas posune trochu dál....ano dál 😉 Co se týče poměru času ku vzdálenosti, s tím mívá občas problém, takže ho musím krotit a přimět ho uvažovat realisticky :-) K přípravě se podrobněji vrátím v nějakém dalším příspěvku, teď ale zpět k naší "akci".
Start a cíl jsme naplánovali ze Špindlerova mlýna. Na kraji obce našli velké parkoviště, zaparkovali a v půl osmé večer v autě zalehli, abychom něco dopředu naspali. Jenže já byla tak natěšená a plná vzrušení a vůbec nebyla unavená, že jsem oka nezamhouřila, zatímco Pavel ten si chrupkal docela i nahlas 😂 Ke konci plánovaného spánku už jsem každou chvilku koukala na hodinky a říkala si, kdy už bude deset. Okolo té desáté se Pavel probudil. Dobalili jsme si věci do batůžků, dali kávu a ve 22:45 vyrazili. Asi po 200 m jsem si vzpomněla na hůlky, bez kterých bych to při případné bolesti kolena nedala, takže první navíc km byly tady 😊, museli jsme se pro ně vrátit. Na výstup jsme si dali pro jistotu 5 h, mělo to být až na Sněžku celkově asi 12-13 km. Později jsme zjistili, že to byla přemrštěná rezerva. Prošli jsme celým Špindlem a vydali se po modré údolím Bílého Labe. Pavel měl opravdu "výborný" nápad říkat mi něco o svítících očích ve tmě a vydávat je za oči tohoto a tohoto stvoření. Do té doby jsem se cítila bezpečně, ale po jeho hlášce mě začaly napadat různé představy a také jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi na kole ujížděla před divočákem 🙀 Naštěstí emoce a vzrušení z mé první noční výpravy můj strach brzy přehlušily. Udělali jsme dobře, že jsme začali na této mírně stoupající asfaltce. Tempo jsme měli opravdu rychlé, ale běžet jsme se ani nesnažili, tohle bohatě stačilo a navíc jsme měli vcelku těžké batohy, hlavně Pavel, který táhl nějakou vodu navíc. Později se modrá změnila na pěkný terén s kameny a protože čelovky nám pěkně svítily na cestu, šlo to opravdu dobře, tak dobře, že na Luční boudu jsme dorazili už před půl druhou ráno a nám přitom stačila jen slabá hodinka na to, dojít na Sněžku. Svítat mělo okolo čtvrté. Raději jsme tedy strávili přes hodinku na Luční boudě čekáním společně s dalšími "nadšenci", kteří měli stejný nápad jako my. To bych tedy fakt nevěřila, kolik lidí, bláznů, se v noci vydá na náš nejvyšší vrchol jen proto, aby spatřilo vycházet sluníčko. Zakázali jsme si jít nahoru rychle, abychom nahoře nemrzli, ale právě proto, že nám byla zima, tak jsme postupovali opět moc zhurta. Nahoře nám tedy nezbylo nic jiného než zas další hodinku čekat na ten "zázrak" spolu s dalšími, mým odhadem, dalšími 150ti nadšenci 😮 S napětím, hladoví a zmrzlí jsme se dočkali a stálo to opravdu za to. To se nedá popsat, to se musí vidět, ta červenorůžová koule, která se vyhoupla za obzorem s několikaminutovým zpožděním, aby nám ukázala, že ona je tady paní ☺

A pak rychle dolu, zahřát se pohybem. Většina lidí směřovala nejspíše zas co nejkratší cestou dolu, ale my jsme si to hodlali ještě pěkně vychutnat a to po červené chvilku Polskem, chvilku Českem. Sluníčko i tak brzy ráno pěkně hřálo a pohyb také, takže brzy nám bylo zas teplíčko. Moc lidí jsme v pět ráno opravdu nepotkávali, jen jeden mladý pár s foťáky, ale asi kolem šesté mě překvapila rodinka asi s šestiletým dítětem. Lidičky ten klid, ty výhledy, ten vzduch, ticho. Překvapilo mě, kolik je na polské straně jezer. Z dálky mě přitahoval pohled na pěknou "hromádku" kamení, taková skalka, kterou jsem si pro sebe pojmenovala "Malý Stonehenge" v Polštině Slonecznik, česky slunečnice.

Všechno v pohodě, jen ten spánkový deficit, fakt nejsem zvyklá jet takhle nonstop, krizičky se tedy dostavovaly, ale Pavel měl pravdu, trvaly třeba půl hodinky a pak to zas ušlo a bylo vcelku dobrý. Co ale dobrý nebylo, hlad, hlad, hlad, nestačil mi chleba se šunku na Sněžce, energetická tyčinka energetické bonbony, já prostě potřebovala pořádný jídlo💀 Kručelo mi pěkně v břiše. Co s tím? Naštěstí již brzy přišla záchrana. Okolo Špindlerovy boudy jsme začali potkávat účastníky běžeckého "pochodu" Krakonošova stovka a záviděli jim jejich občerstvovací stanici, která byla nedaleko. Na Špindlerovce zrovna začínaly snídaně, tak jsme se prostě zeptali a za 150 Kč na osobu se přebohatě nasnídali i naobědvali dohromady 😋Jejich "švédský stůl" byl opravdu bohatý. Jen jsem se trochu obávala o Pavla, jestli bude vůbec s takhle plným břichem schopný jít dál. No, problém trochu měl, když jsem chtěla aspoň chvilku běžet, vypadalo to, že by to každým okamžikem "hodil", raději jsem mu dovolila zas jen jít 😉Nebýt ale toho jídla, tak bych to asi nedala, to byla záchrana. Jinak mě překvapilo, jak šla cesta dobře a jak rychle km přibývaly. Ani mě nic moc nebolelo, asi převládal pocit opojení z té krásy kolem, že na bolest člověk zapomněl nebo ji nevnímal. Některé pasáže mě ale opravdu nebavily a to byly různě veliké a různě ložené kameny, na které se člověk musel soustředit, aby nešlápl blbě a nezvrkl si nohu, bylo to prostě někdy dlouhé. Snažila jsem si ale tam, kde to šlo, si trochu pohrát a běžet a rychle se trefovat 😀 Jinak cestu Česko-polského přátelství mohu doporučit, není to tam až tam moc do kopce, taková pěkná hřebenovka, stoupání je až pak zas na Petrovku a na Dívčí a Mužské kameny. Měli jsme možnosti si trasu zkrátit zpět do Špindlu právě u Petrovky nebo později pod Smělcem, ale šlo to dobře, tak jsme pokračovali dál přes Sněžné Jámy,

opravdu tam byl sníh :-), až na Labskou boudu a dali si tam pivo, které se vyrábí na Luční boudě a jmenuje se Paroháč, no zázrak to zrovna nebyl, navíc za 60 Kč, co se dá dělat, horská přirážka, výhled jsme měli ☺ Nechápu to, ale už se blížil asi 35tý km a já se cítila, že bych snad mohla dát víc než bylo v plánu. No ono to vlastně ani jinak nešlo, nakonec to vypadalo, že to bude přes čtyřicet.

Z Labské jsme to vzali na Vrbatovu boudu po červené a cestou se nám nabízely krásné výhledy do údolí.

Z Vrbatovy boudy to nešlo neběžet dolu po vcelku příjemné "asfatlce". Ty uvozovky proto, že ve skutečnosti se jednalo o malé dlažební kostičky polité čistým asfaltem ☺. Nevím, kde se to ve mě vzalo, chtít běžet, když už jsem v nohou měla 40 km, zatím mou nejdelší vzdáleností překonanou po vlastních nohách a to navíc po víc jak 30ti hodinách "nespaní". Zpívala jsem si v duchu "Tísic mil, těch tisíc mil" 😊 a letělo se to pěkně. Cítila jsem se šťastně, v krásné přírodě s milovaným člověkem a radostí ze sebe-překonání. Asi 4 km před cílem ale najednou přišla hrozná krize a začaly mě bolet nohy- stehna a záda a už mi vůbec nebylo do zpěvu, mlčela jsem. Pavel mě ale podporoval a radši jsem se ho při sestupech držela za ruku 😁 Nešlo to nějak zastavit, chtěla jsem už moc ležet někde u auta na karimatce :-) Dočkala jsem se, a navíc dostala ke Coca Cole i paňáka rumu, čokoládu a později také zaslouženou masáž. Mám radost, jsem šťastná a už se těším na další dobrodružství, protože ty já ke svému životu potřebuji a jsem moc ráda, že je mám s kým sdílet a prožívat 😉

trasa ze Stravy 

a tahle skladba Victory   mi k mým pocitům sedí 😉